Thursday, February 19, 2009

minulé i jiné životy

A tak jsem se pomocí všemocného internetu, jež nikdy neříká nepravdu, dozvěděla, čím jsem byla:

Narodila jste se v roce 700 jako žena někde na území dnešního severovýchodu USA, kde jste pracovala jako farmář, chovatel dobytka, tkadlec nebo krejčí. Byla jste hledačem pravdy a moudrosti. Mohla jste předpovídat budoucnost, která Vás čekala. Vaše okolí ve Vás vidělo idealistu. Přesto jste byla vždy v popředí.

Její poslání v tomto životě :Váš základní úkol (máme nyní na mysli práci duchovní) je udělat vše pro to, aby byl svět krásnější. Neprobádaná fyzická i duševní místa čekají na Váš dotek. Více se na všechny usmívejte.


Ano ano, opět měním a zachraňuji svět. Proto nastavte svá neprobádaná fyzická i duševní místa (s těmi fyzickými prosím opatrně) a čekejte na můj - vlastně Můj - dotek...


Tuesday, February 17, 2009

BUDA+PEST=VSL

Malé povídání o Budapešťském výletu
A tak se z velkých plánů stala skutečnost.. I když vlastně to ani velké plány nebyly. Spíš takové nadšenecké, kdy jsme se snažily pivem ovlivněný výkřik "Tak jo, tak pojedem do Budapeště" uvést do reality. S vyčerpaností po učení rostla i potřeba myšlenkově si odpočinout, čímž rostla i pravděpodobnost opravdu do Maďarského hlavního města odjet. A tak se z velkých plánů stala skutečnost..
I přes to, že jsme čekaly každá na jiném nástupišti, i přes to, že jsme neměly ani potuchy, kde se nacházíme, když nás autobus vysadil v maďarském někde, i přes to, že jsme měly pouze dvakrát přeložený papír s vtipně vypadajícími a znějícími jmény ulic, ve kterých se měly nacházet hostely, i přes to, že jsme neměly jediný maďarský forint a ani potuchu, kolik by takový peníz mohl být českých korun, i přes to, že byla nelidská zima s tím nejvlezlejším větrem, ano - i přesto.. (Zde ponechávám prostor pro fantazii, ale bylo to prostě skvělý!!)
Když nás hned v prvním hostelu přivítala sympatická dívka a nám se dostalo jisté střechy nad hlavou, vydaly jsme se ven. Naše taktika Jdeme a nevíme kam si symbioticky rozuměla s naším řešením plánování programu stylem Uvidíme. A viděly jsme spoustu věcí. Jelikož jsme bydlely asi deset minut od parlamentu, bylo velmi překvapivé, že jsme prvně (a vlastně vždycky) zamířily zrovna k němu. Budova parlamentu (Országház) je, stejně jako všechny budovy, postavena v pseudostylu. Čili vypadá jako historicky stará, ale ve skutečnosti je nepříliš dávného data. Parlament byl postaven konkrétně v roce 1902 a mám ho snad na všch fotkách. Když v roce 1988 navštívil Maďarsko Freddie Mercury, plavil se po Dunaji, pomalu si pokuřoval a upíjel ze skleničky a když loďka míjela parlament, nadzvedl konečně se zájmem obočí a pronesl něco pochvalného a dotaz, kolik tato budova stojí, že by si ji rád koupil.


Večer jsme bloudily temnými uličkami a jako zoufalé můry přitahovány pobledlým světlem jsme hledaly svítící štítky s názvem piva naznačující hospodu. Což se sice povedlo, zároveň ovšem s pocitem, že netušíme, kam jsme se dostaly a kde jsme. Rozhodly jsme se řešit tento vyskytlý otazník oblíbeným Uvidíme a jaly jsme se píti pěnivý mok. Po mnohých doušcích přinesl číšník Veně složený papír s propiskou obsahující You are so beautiful vzkaz. A tak i přes to, že autorem sladkých slůvek byl slizký svalovec v uplém triku, z jehož rukávů vyrůstaly dvě gigantické potetované ruce a i přes jeho sluneční brýle na nagelované hlavě a i přes jeho podivně vyhlížejícího spolusedícího jsme se po pár dalších papírcích rozhodly zpestřit si večer a přisedly jsme si k nim. A jelikož se Veně brzy dostalo vyznání z hluboké a nikdy nekončící lásky, nabídky k sňatku, slibu odvozu do Prahy a následovného společného života v ní, vyhrožování, že pracuje na ambasádě a že si ji najde, romantické písně s upřeným pohledem do očí a rukou na srdci, byly jsme rádi, když si k nám přisedl ještě jeden společník, vyčnívající svou normálností. A tak se stal Aron naším průvodcem další den po Budapeštských pamětihodnostech a další večer po hospodách a klubech a my jsme měly vděčně hodně piv a pálenek za jeho forinty.



Poslední den měl být slunečný. Slunečným byl pouze ráno, kdy jsme se probudily s kocovinou a ležely za klidného pochrupávání sličných Francouzů v hostelovém pokoji a snažily se najít dostatek sil na přemístění do koupelny a pak až navečer, když jsme poklidně pochrupávaly zase my v nádherných secesně-barokních termálních lázních Széchényi. Ale to počasí k tomu všemu už tak nějak patřilo. Stejně jako pivo Dreher, stejně jako secese všude, stejně jako papriky na každém rohu, stejně jako pseudo všechno, stejně jako - zde opět prostor pro individuální umělecké vyjádření.


Budapešť jako taková neexistovala až do roku 1873 - byly zde tři samostatné oblasti - Budín, Pešť a Starý Budín. A proto je Budapešť považována za jedno z nejmladších hlavních měst Evropy. A taky je to město lázeňské, město s největší synagogou v Evropě a s nejstarším metrem. A jak úžasný jsou ty zastávky snad ani nemusím dodávat! Ale stejně to dodám: Jsou tak neskutečně a strašně moc ÚŽASNÝ!!! A to platí o celém městě a mém pobývání v něm!!!
MINDEN JÓT, VISZONTLÁTÁSRA!









Thursday, January 8, 2009

Wednesday, November 26, 2008

próóóóóč?

Proč se mi tak motá hlava, zvedá žaludek, potřebuju pořád na záchod, třeští snad celé tělo?

och...

Sunday, October 26, 2008

MONEY

Při pohledu na mou slibně rozjetou kariéru mě napadlo zaznamenat zde postupně mé pracovní úspěchy, abych si jednou, až budu slavná, namyšlená, ještě sobečtější než jsem teď, zkažená, nechutně bohatá, lehká, tlustá po pozdních večeřích v luxusních podnicích a podobná přídavná jména, vzpomněla na své začátky pracující vrstvy.
Zkrátka pár z mých brigád:

SBÍRÁNÍ ŠÍPŮ NA LUKOSTŘELECKÝCH ZÁVODECH VOZÍČKÁŘŮ
Je tomu již dávno. Trochu jsem se obávala atletického prostředí a soutěživého duchu všude kolem mě, jelikož to je přesně to, co mě děsilo a co jsem děsila já. Nicméně mě představa kuriózně stráveného dne ve vodou obalené trávě s plátěnými teniskami na nohou a se sportovními vtípky všech sportu milujících sportovců kolem mé ryze nesportovní líné kostry obalené masem, sádlem a kůží naladilo vskutku dostatečně kuriózní směsicí sportu akceptující nálady, takže mi ani nevadilo, když jsem všechny vydělané peníze z tohoto dnu dala za posezení v cukrárně s mou sport praktikující a s trenéry flirtující společnicí a za cestu autobusem domů.
Dostala jsem na starost jednu paní, která mě i přes svou sympatičnost začala mírně rozlaďovat, když se ukázalo, že její lukostřelecké schopnosti jsou na začátečnické úrovni a že tedy místo vytahování šípů a počítání dosažených bodů jsem se většinou brodila trávou, v delších vzdálenost již poněkud vyšší a hledala zatoulané střely. Když jsem byla již jediná, kdo se pohyboval na poli, připojil se k mým hledačským snahám zbytek šípomilů. Ale i to ne vždy znamenalo úspěch.

NOČNÍ INVENTURA V KAUFLANDU
Tato práce patřila k těm vydělávajících si na letošní dovolenou u moře. První noc strávená u dámských vložek a tampónů mi přinášela poměrné uspokojení, jelikož kdo si již někdy položil hlavu na regál naplněný dámskými potřebami, posadil se u toho na bedýnku od piva ví, že v této poloze se dá dostatečně pohodlně odpočívat, popřípadě na chvíli upadat do spánkové činnosti. Dalším uspokojovým faktorem se stal nad mé očekávání vysoký počet bývalých spolužáků odkládající své hlavy na podobně pohodlná místa, což je důkazem jedině toho, že vyskytne-li se v malém městě jakkoli nudná, nepříliš dobře (přesto alespoň dostatečně) placená, přes noc probíhající, na výskyt veledůležité většiny postarších spoluobčanů bohatá práce, sejde se tam každej vůl.

KANTÝNSKÁ V PRÁDELNĚ Nejdelší brigáda letošního léta s vidinou moře. Odjela jsem se svou milou spolenicí do čarokrásné Prahy a tam jsem s ní proválela víkend na rozkládacím gauči u Big Bang Theory s občasným odběhnutím si k internetu a vyhledáváním stránek s pracovními nabídkami. Pondělím naše válení se a večerní navštěvování hospod skončilo, natoupila jsem do jedné nejmenované prádelny do kuchyně, poslouchat po dva týdny nespokojené hlasy pracujících dam, které nemohly pochopit, že si skutečně nepamatuju, kdo z nich má jaký hrníček, kolik lžiček jaké kávy si tam obvykle dává, kolik si denně kupuje makových koláčků a podobně. Miluju lidi, co se snaží dokázat si svou zdánlivou důležitost na totálně nedůležitých věcech a tím dodat své beznadějně stereotypní, bezvýznamné a neuspokojující práci nádech důležitosti. (A to možná proto, že se potom sama cítím o trošku méně marně a zoufale se utěšuju, že má budoucí práce někde v nedohledných dálavách časů budoucích taková nebude a jestli bude, že mi nebude do hlasu a vystupování vkládat nutkání projevovat všem za každou cenu, jak důležitou a nepostradatelnou práci mám.)


POUŤOVÉ DOBRODRUŽSTVÍ
Do malebného městečka na východu Čech přijela pouť, což se stalo snad největší kulturní a společenskou událostí roku. A já jsem dostala nabídku na jeden den vypomoci s rozdáváním koláčků v průvodu městem a s organizací her pro děti. Přijala jsem a to i s vidinou volných vstupenek na pouťové atrakce. A jelikož jsem měla ten den nějaké štěstí a potkávala jsem neustále hlavní organizátorku, která mi podstrkávala neustále další volňásky, můj stav se brzy přiblížil k "nenávidím poutě, chce se mi zvracet, nechte mě bejt", tudíž má pomoc při aktivitách pro děti nebyla nějakým velkým přínosem. Sice jsem za tento den nedostala ještě slibované peníze a už asi nikdy nedostanu (vlastně si je ani nezasloužím, já vím), ale aspoň jsem se podívala na náměstí z úrovně nejvyšších střech budov. Krásnou tečkou večera byl sraz se spolužáky (nebaví mě psát pořád bývalými, i když tomu tak vlastně je, ale po včerejší seznamovací akci prvních ročníků fakulty, která se konala v gay baru a stála za HOVNO se mi nechce nazývat mé nynější spolužáky spolužáky, tudíž tento titul stále ještě přenechávám mým bývalým spolubojovníkům na cestě spravedlnosti, pravdy a cti), před nímž jsem opět potkala hlavní organizátorku, takže se můj stav rozšířil na "nenávdím poutě, chce se mi zvracet, nechte mě bejt, pojďte radši normálně do hospody".